Kniha pojednává o vztahu mezi literárním psaním a ornamentem. Propojuje tedy literárněteoretickou a literárněhistorickou problematiku s uměnovědnou, především vizuální oblastí. Ornament je nahlížen jako teoretická figura umožňující zkoumání (nejen) literárního psaní z hlediska jeho vizuality a pohybu. Tento přístup, pokoušející se o určité vizuální čtení literatury, je zde rozpracován a aplikován pod názvem "fyziognomie psaní". Práce má v podstatě dvě roviny, neboť zasahuje jak širší teoreticko-historickou část, tak část analytickou. V první části je vypracován pojem ornamentu na pozadí jeho estetické a filozofické reflexe a vysvětlen jeho interpretační potenciál vzhledem k umělecké literatuře. Tato snaha dala vyvstat četným intertextuálním a intersémiotickým paralelám mezi zákonitostmi literárního psaní a vlastnostmi ornamentu, tak jak se projevovaly napříč dějinnými epochami a světovými kulturami (gotika, rokoko, moderna a arabsko-islámská kultura). Navazující intermezzo osvětluje teoretickou problematiku samotného pojmu psaní, především z hlediska francouzského poststrukturalismu a dekonstrukce, a ukazuje možnosti jeho vizuálního čtení. Část třetí představuje interpretace vybraných textů světové literatury 20. století (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Hugo von Hofmannsthal, Samuel Beckett a dva "schizofrenní" texty Louise Wolfsona a Blanche T.) z hlediska afinity literární řeči a konkrétních ornamentálních projevů.